Lobkowiczové

Historie Lobkowiczů sahá až do 14. století. Prvním nositelem jména (z) Lobkowicz byl Mikuláš řečený Chudý, který byl od roku 1409 držitelem statku Lobkovice v Polabí. Mikuláš, oblíbenec krále Václava IV., získal postupně hrad a ves Hasištejn, Hlubokou, Přimdu a Chomutov. Jeho přídomek tím ztrácí na platnosti, on si ho však přesto ponechává až do své smrti v roce 1435. Mikulášovi synové založili dvě hlavní větve rodu: větev Hasištejnů z Lobkowicz a větev Popelů z Lobkowicz.

Nejznámějšími zástupci první větve byli bratři Jan a Bohuslav Hasištejnští z Lobkowicz, dvořané krále Vladislava Jagellonského. Jan Hasištejnský byl významným diplomatem, hejtmanem města Kadaně a také cestovatelem. Ze své cesty do Svaté země sepsal roku 1505 cestopis Putování ke Svatému hrobu. Jeho bratr Bohuslav Hasištejnský z Lobkowicz byl jedním z největších vzdělanců své doby, který studoval v Itálii, kde obhájil doktorát. I on absolvoval cestu do východního Středomoří, odkud se dostal až do Egypta. Na svém hradě Hasištejn shromáždil nejrozsáhlejší knihovnu své doby a dodnes se zachovaly jeho latinské básně a spisy, jež byly považovány za formálně dokonalé a měly celou řadu obdivovatelů. Další členové větve Hasištejnských z Lobkowicz se po bitvě na Bílé Hoře vystěhovali z Čech a nikdy se už nevrátili zpátky do vlasti.

Dnešní členové rodu Lobkowiczů patří do linie Popelů z Lobkowicz. Lobkowiczové už sice jméno Popel od 17. století neužívají, přesto však zůstalo součástí jejich rodového erbu jako heslo: Popel jsem a popel budu. Jako jediný šlechtický rod si Lobkowiczové ponechali po celou dobu české heslo v erbu.

Prvním knížetem z rodu Lobkowiczů byl Zdeněk Vojtěch z Lobkowicz, nejvyšší kancléř Království českého. Titul získal za podporu nároků Habsburků na český trůn v době stavovského povstání. Díky pobělohorským konfiskacím shromáždil rozsáhlý majetek, který ještě rozšířil sňatkem s Polyxenou rozenou z Pernštejna, vdovou po Vilémovi z Rožmberka. Polyxena se kromě své inteligence a krásy proslavila tím, že po druhé pražské defenestraci poskytla azyl místodržícím Slavatovi a Martinicovi. Do dějin se také zapsala tím, že darovala v roce 1628 sošku Pražského Jezulátka klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné. Její matka, španělská vévodkyně Marie Manriqueová de Lara, dostala sošku darem, když se v 16. století vdávala do Čech. Jezulátku vzdávají dodnes úctu poutníci z celého světa.

Kateřina Benigna Lobkowiczová nechala v letech 1626–1631 vybudovat pražskou Loretu se slavnou zvonkohrou. Pod lobkowiczkým patronátem fungovala Svatá Chýše až do počátku 20. století.

Výraznou osobností českého národního obrození byl Jiří Kristián Lobkowicz (1835–1908), poslanec českého sněmu a obhájce spravedlivého postavení českého jazyka.

Maxmilián Lobkowicz (1888–1967) působil za druhé světové války jako československý velvyslanec v Británii, kde se podílel na sestavování exilové vlády. Za službu vlasti byl v roce 1947 vyznamenán. Velvyslanecký post i republiku byl nucen opustit po komunistickém převzetí moci v roce 1948.

Lobkowiczové byli známi jako mecenáši umělců. Významná je především jejich podpora Beethovena, Mozarta či Haydna. Ludwig van Beethoven věnoval 7. knížeti (Josefu Františku Maxmiliánovi) Lobkowiczovi četná díla, mezi nimi symfonie č. 5, 6 a 3 (Eroica). Kromě toho podporovali Lobkowiczové Matici Českou, stavbu Národního muzea, byli mecenáši řady spisovatelů i vědců.

Pravopis jména Lobkowicz je dodnes zachován tak, jak se psal ve středověku staročeským pravopisem. Tato transkripce nemá nic společného s polštinou, a proto se v žádném případě nevyslovuje „Lobkovič“. Stejně tak použití poněmčelé verze „Lobkowitz“ rozhodně není na místě, protože Lobkowiczové byli a jsou čistě českým rodem. Nikdo z rodiny Lobkowiczů se za druhé světové války nepřihlásil k německé národnosti, proto jim byl také zabavený majetek v 90. letech 20. století navrácen. V současné době se rod dělí na větev roudnickou, mělnickou, dolnobeřkovickou, křimickou a některé další.